Poslední dny otce Billa ve vyprávění otce Anthonyho
Byl jsem s otcem Billem v posledních týdnech jeho života i v okamžiku jeho smrti. Zemřel mi v náručí. Chtěl bych se s vámi podělit o to, jak to všechno proběhlo.
23. února 2008 jsme požehnali nový dům v Ugandě, zúčastnili jsme se exercicií v Tanzánii a poté jsme se opět sešli v Ugandě. Otec Bill měl pokračovat v misiích v Gulu, což je město na hranici se Súdánem, velmi komplikované místo, kde zuří občanská válka a děje se tam hodně násilností. Od nás z Entebbe, kde žijeme, to je do Gulu víc než 400 km po velmi špatné cestě. Chtěl jsem koupit otci Billovi na neděli letenku, ale v sobotu večer mi volali z letiště, že vypravují jen malé letadlo a všechny letenky jsou již vyprodány. Navrhl jsem otci Billovi, aby svůj program v Gulu zrušil. On na mě pohlédl a pravil: "Můžeš mi říkat, co chceš, ale nikdy po mě nechtěj, abych rušil misie či exercicie." A požádal mě, abych ho do Gulu odvezl. Zdráhal jsem se, protože jsem tam netrefil, jen jsem věděl, v jak špatném stavu jsou cesty. On však trval na svém. Pravil: "Jedeme!"
Jeli jsme velkým džípem kvůli dírám v silnici, které jsou větší než osobní auto. Vyjeli jsme v 11 hodin a ve 20 hodin jsme dojeli na místo. 9 hodin cesty bez zastavení. 400 km nahoru a dolů. Když jsme tam přijeli, přivítali nás organizátoři a odvedli nás k pódiu, před nímž bylo shromážděno více než 300 000 lidí. Byl večer a čekal tam vskutku ohromný dav, lidé tleskali a zpívali. Přivezl jsem otce Billa autem až k pódiu a pokynul jsem mu, aby vyšel na pódium. On tak učinil a stále se po mně ohlížel a vyzval mě, za ním na pódium přišel. Řekl lidem: "Přivezl jsem vám mladého kněze. Ten vám bude kázat." Překvapeně jsem se na něj podíval: "Říkal jste, že vás sem mám dovézt, ne že mám kázat. Nikdy jsem takovému davu nekázal." Když jsem se podíval do řad lidí, začal jsem se třást. Otec Bill řekl: "Neboj se, zvládneš to!" Po kázání a požehnání jsme jeli spát.
V pondělí jsme se krásně vyspali a večer jsme absolvovali program. V úterý ráno jsme měli jet do místní nemocnice, která požádala otce Billa, aby se pomodlil za nemocné. Shromáždilo se tam víc než 500 nemocných a otec Bill jim řekl: "Všichni jednou zemřeme, připravte se na ten den!" Shromáždění lidé protáhli obličeje. Já jsem se začal potit. Pomyslel jsem si: Proč takhle mluví? Vždyť on jim říká: připravte se! Smrt může přijít kdykoli! A otec pokračoval: "Já už jsem starý, tak jsem vám přivedl mladého kněze a ten vás uzdraví.“ Pak šel požehnat lidem na JIP a vyzval mě, abych obešel všechny lidi na pokojích a požehnal jim. Doprovodil jsem otce na JIP a tam ležel jen jeden muž. Otec Bill se za něj pomodlil. Po dvou dnech leželo mrtvé tělo otce Billa na stejném lůžku.
Ve středu jsme byli pozváni do kláštera k sestrám. V tom klášteře 85 sester a každý rok jedna z nich ochrnula. Sestry se domnívaly, že tam působí zlé síly. Když jsme tam přijeli, žádaly otce Billa, aby za ně slavil mši za uzdravení. Otec slíbil, že požehná všechny pokoje a že bude sloužit mši svatou. A řekl mi: „Pojďme, budeme slavit mši svatou!“ Když jsem se oblékal do štoly, otec Bill mi řekl: "Anthony, ty budeš slavit mši za uzdravení!" Já jsem se lekl: "Já přece neumím slavit mši za uzdravení, proč mi to děláte?" Ale on mě přinutil. Vůbec jsem nevěděl, jak se to dělá. Slavil jsem dobrou mši svatou, otec Bill byl velmi šťastný a sestry také. Pak mi otec řekl, abych požehnal všechny pokoje sester i jejich pozemky, které čítaly asi 80 hektarů. Souhlasil jsem. Sestry nesly barely s vodou a daly mi velké kropítko, všechno jsem pokropil a večer jsem ani nemohl pohnout rukou. Po programu jsme kolem 22. hodiny jeli do rádia Maria a otec Bill jim sdělil, že přivezl mladého kněze, který bude zítra kázat. Já jsem se zase ulekl - nikdy jsem v žádném rozhlasovém programu nevystupoval. Ale otec mě okřikl, abych byl zticha. Vrátili jsme se tedy domů.
Po večerech jsem otci Billovi většinou masíroval nohy. Udělal jsem to i ten večer, ale jedna ruka mě kropení hrozně bolela, tak jsem ho masíroval jen tou druhou rukou. Prosil mě, abych byl jemnější, že prý jsem moc hrubý, ale mě všechno bolelo. Po nohou chtěl namasírovat ruku, tak jsem masíroval nohy i ruce a zůstal jsem u něj až do šesti hodin čtvrtečního rána. Celou noc jsem ho masíroval. Když jsem vyšel z pokoje, slyšel jsem, jak zvrací. Vrátil jsem se a on opravdu zvracel. Myslel jsem, že má malárii. Byl předtím v Tanzánii, kde je malárie rozšířená, a nakažení lidé mají různé příznaky - zvracejí, třesou se a bolí je hlava. Chtěl jsem vzít otce Billa na odběr krve. Stěžoval si, že ho pálí na hrudi. Nechtěl do nemocnice, ale přinutil jsem ho.
Kolem desáté jsme vyjeli. Ten den jsme měli mít program na univerzitě, ale protože se otec necítil dobře, zrušil jsem ho. Přijeli jsme do nemocnice a doktoři byli rádi. Čtyři z pěti lékařů byli Evropané. Vypověděl jsem jim všechno, na co si otec stěžoval - bolesti na nohou, rukou, hrudi, zvracení. Vzali mu krev a testovali ji na malárii a tyfus a pak přinesli všechny různé přístroje. Když to otec Bill viděl, vyčítavě se na mě podíval a řekl: "Říkal jsi, že jedeme na krev, tak co se mnou dělají?" Doktoři zjistili, že má otec krev v pořádku, ale že je velmi unavený, a nařídili, aby zůstal dva dny v nemocnici. Když to otec Bill uslyšel, vstal z postele a křičel: "Anthony, říkal jsem ti, že mě nemáš brát do nemocnice, to jsou celí lékaři - jakmile mě dostanou do rukou, najdou mi všechny možné nemoci!" Doktoři naléhali, aby otec zůstal v nemocnici, ale on pravil: "Jedeme!" A tak jsme hold nemocnici opustili. Cestou mi otec Bill řekl: "Když zemřu, musíš mi postavit dům v Masace." A ptal se mě jako už několikrát: "Postaráš se o mě, až zestárnu?" Řekl jsem mu: "Ano, nedělejte si starosti, postarám se o Vás." Řekl mi: "Chci zemřít jako chudí lidé v Africe." Vzal mě do jedné vesnice a chtěl, abych udělal pár snímků. Když ti chudí lidé viděli otce Billa, báli se a utíkali od něj, protože nemohli uvěřit, že přijel kvůli nim. Ale on je uklidňoval a říkal jim: „Nebojte se, jsem tu pro vás!“ Celým srdcem se radovali. A otec Bill vcházel do jejich domů. To bylo několik hodin před jeho smrtí.
Když jsme se vrátili, byl otec velmi unaven. Odešel jsem za něj kázat a vrátil jsem se kolem 21. hodiny. Otec Bill byl stále v pokoji. Byli tam s ním lékaři a sestry. Kolem 22. hodiny se zeptal: "Byl jsi v rádiu?" Řekl jsem: "Jak jsem mohl odjet, když jste v takovém stavu?" On pravil: "Zajeď tam!" Jel jsem a hodinu jsem tam něco podíval, vůbec nevím co a kolem půlnoci jsem se vrátil. V jeho pokoji byla jen jedna sestra. Řekl jsem jí, že jsem velmi unaven, že si hodinku zdřímnu a vrátím se. Sotva jsem vešel do pokoje, zaklepala sestra a prosila mě, abych se vrátil, že je otec Bill je úplně vyčerpaný. Viděl jsem, jak se potí, z hlavy mu kapal pot, jako by ho někdo polil. Požádal mě, abych otevřel okno. Venku pršelo, ale jemu bylo horko. Posadil se na posteli, poprosil o vodu a řekl: "Já umírám, Ježíši, já umírám." Chtěl jsem, abychom jeli do nemocnice, ale on odmítal. Měl však prudké bolesti na hrudi.
Vyběhl jsem v tom dešti ven pro auto, a když jsem se vrátil, vyslovil otec Bill poslední slova svého života: "Let me lay down." Jeho poslední slova: LET ME LAY DOWN. Poklekl jsem před ním a prosil jsem ho: "Otče, prosím, pojeďme do nemocnice!" Nechtěl. Zavolal jsem tedy sestru a poprosil ji, aby ho vzala za nohy, já jsem ho vzal za ramena a donesli jsme ho do auta. Naložili jsme ho a jel jsem s ním do nemocnice. Nemluvili jsme. Byli jsme totálně vyčerpaní. Je tam velmi špatná cesta, a protože pršelo, nevěděli jsme ani, kudy vede silnice. Jednou rukou jsem mu podpíral hlavu a přitom jsem řídil. Asi po 10 minutách jsem cítil, jak mu hlava klesla plnou vahou do mé dlaně. V tom okamžiku jako by se něco rozpojilo a jako bych o něco přišel. Zastavil jsem, zkoušel jsem, zda dýchá, žádný dech jsem necítil, sáhl jsem mu na hruď a cítil jsem, že mu tluče srdce. Rychle jsem pokračoval do nemocnice, tam už na mě čekali doktoři a vzali otce na JIP. Pořád jsem myslel, že bude v pořádku, že je jen vyčerpaný, a plánoval jsem, jak ho další den vezmu do jiné nemocnice v Nairobi.
Kolem druhé hodiny ranní přišli lékaři, zavolali si mě a pravili: "Otec Bill od nás odešel do věčné slávy." To jsem vůbec nečekal. Nemohl jsem tomu uvěřit a měl jsem strach. Byl jsme v té vesnici sám, nikdo mi nemohl pomoci, neznal jsem jazyk toho kmene a ani nevěděl, co řeknu své kongregaci. Do Gulu se mnou odjel zdravý muž a zemřel na cestě. Myslel jsem, že taky dostanu infarkt. Lidé z nemocnice znali otce Billa a věděli, že zemřel, a všichni plakali. Stál jsem uprostřed nich a oni mě vybízeli: "Seberte se! Jste tu jediný, musíte oznámit smrt otce Billa světu!" Oznámil jsem to jen dvěma lidem - jednomu knězi v Entebbe a svému představenému v Indii. A pak jsem vzal telefon a telefonoval a telefonoval. Dostal jsem zvláštní sílu, abych zařídil všechno potřebné. Otec zemřel v pátek brzy ráno, v sobotu nabalzamovali jeho tělo a v neděli ráno jsme ho převezli do Entebbe. Položili jsme jeho mrtvé tělo do našeho Chrámu Zázračné medailky a přicházeli lidé ze všech koutů světa a otci Billovi se dostalo skutečně královského pohřbu. Je pochován v Chrámu v Entebbe a k jeho hrobu přichází mnoho lidí, aby se pomodlili a poprosili otce Billa o přímluvu.
Když myslím na otce Billa, vždy mi na mysli vyvstane jeho výzva: „Buď svatý! Svět potřebuje svaté kněze.“ Takto radil všem mladým kněžím: „Buďte dobří, buďte svatí. A Bůh učiní všechno!“